Letos to bylo jiné. Po diskusi, proč by si, měli užívat Treku jen junioři, jsme zalovili i mezi vedoucími takříkajíc pokročilejšími. Tedy takovými, kteří si trek jako junioři nikdy nevyzkoušeli, anebo mezitím uplynula spousta času a nejsou si jistí, že to zvládnou.

Zájem celkem byl, tak jsme se začali těšit. Jenže pak začaly chodit zprávy – ty moje kolena, ty moje kotníky… V konečném důsledku se letošní trek odehrál takříkajíc v intimním počtu. Tímto děkuji Gábině, že se nezalekla a šla do toho.

Předpověď počasí byla vynikající. Žádné srážky, žádné velké vedro. S Petrem jsme odvezli auta k Salze a jali se stoupat cca 1400 m. Účastníci šli ze sedla a měli před sebou „jen“ 900 m. 🙂 Potkat jsme se měli u pramene pod Hutkogelem.

Kde se vzal, tu se vzal velký mrak – začalo hnusně foukat a čím dál víc i pršet. K prameni jsme došli až za tmy, ale Ampér s ostatními nikde. Jít jim naproti?

Po čtvrthodině se objevila na kopci světla baterek – jsou to oni! Poprvé jsme stavěli stany nejen v dešti, ale i za tmy a silného větru. Aby byl zážitek trvalý, musí být silný!

Vítr je tak silný, že prohýbá konstrukce stanů, vážně se bojíme o kolíky. Gábině stan úplně propršel, zůstává na matraci na vyvýšeném ostrůvku uprostřed vod. Ale přesun do druhého stanu odmítá. Čeká nás neklidná noc.

Ráno nás vítá sluncem a je čas usušit věci. Konečně si můžeme vyměnit i zážitky z prvního dne – souvislé stoupání o 900 výškových metrů dá zabrat a otázka „co tu vůbec pohledávám“ je zcela legitimní. K tomu velmi pasuje žalm 84:6:
„Blaze tomu, kdo v tobě sílu nachází – v srdci je připraven na cestu vyrazit!“

Pomalu stoupáme k Hochschwabu. Důležité není běžet, ale vytrvat. Do večera musíme sklesat k hranici kosodřeviny. Cestou míjíme spoustu kozorožců, ani nejsou moc plaší.

Noc druhá – jasno, hvězdičky, bezvětří. V okolí spousta svištů. Usínáme slovy klasika na spodní hranici tepelného komfortu.

Ráno se probouzím a všude kolem jinovatka – do tepelného komfortu to chtělo ještě pár stupňů přidat. Alespoň si fotíme květy zakleté v ledu.

Přes den se začíná nechutně oteplovat – náladu si spravíme obědem na Sluneční chatě. Letos jdeme trochu jinou trasu a musíme vybrat vhodné tábořiště nad hranicí lesa. Stoupáme směrem na Ebenstein (2123 m n. m.). Bylo by hezké bivakovat ve 2000 m, ale zůstáváme na louce obklopené kosodřevinou v 1700 m. Alespoň se na Ebenstein zaběhneme podívat bez batohu.

Krávy. V době večeře, bez varování, se k nám skrze kosodřevinu prodralo stádo dvanácti krav s teletem. Nemají kam utéct, zpátky do kosodřeviny se jim nechce a před sebou mají stany. Strávíme v jejich blízkosti srdečných dvacet minut bez prudkých pohybů, s jediným přáním – aby nám nepodupaly stany. Krávy jsou zvědavé, očmuchávají a olizují vše, co najdou. Mám úplně vlhkou zadní stěnu stanu. Nakonec se protáhnou jedna za druhou úzkou mezerou mezi stany a kosodřevinou – a už máme od nich pokoj.

Západ slunce zde byl nádherný, příště musíme bivakovat ještě výš!

Poslední, čtvrtý den byl ve znamení sestupu k Salze – 1100 m dolů. Ty samé štíty můžeme teď obdivovat zdola. K autu a do Čech už dorazíme bez problémů.

Tak to byl konec výpravy do Alp, kde člověk vystoupí z každodenní rutiny a může se podívat na sebe i na svůj vztah s Bohem z úplně jiné perspektivy. A já bych chtěl povzbudit všechny, koho takové hory lákají – pojeďte příští rok s námi!

Třeba si říkáš, že na to nemáš fyzičku (boty, stan, vybavení…), nebo se bojíš sám něco takového podniknout. Neboj se, s námi to dáš. Není to o tom, vyběhnout každý vrchol v okolí, ale společně vytrvat.