Letošní ročník RoyalFestu je za námi. Stala se z něj tradiční akce, tentokrát na novém místě – v prostorách AC ve ValMezu. Během soboty a neděle jsme společně strávili čas hlavně ve chvalách a modlitbách. A nejen to – proběhly zajímavé semináře, workshopy i společná bohoslužba s valmezským sborem. Začátek provázely obtíže – oba zpěváci z chválicích skupin onemocněli i s jedním z hlavních organizátorů – Pavlem. Přes to všechno nás tím Bůh provedl a my mohli vše zdárně zvládnout.

Trochu statistiky: 

6 ročník – 174 účastníků – 3 workshopy – 4 semináře – 2 kapely – 2 kazatelé – 13 zúčastněných předních hlídek

Přečtěte si rozhovor s kapelou Run[a]way my son, která se RoyalFestu letos účastnila…ptala se Terka Penkalová z Oldřichovic….

Bůh žehná tomu, kdo s vírou zatne zuby
Ahoj!
Ještě horký přináším čerstvý rozhovor z Royalfestu, kde jsem se setkala s třemi úžasnými lidmi tvořící kapelu Run[a]way my son. Konkrétně to byli Janette (25), Jonáš (23) a Daniel (21) Oubrechtovi, a jak už jste si asi stačili všimnout, jsou to sourozenci. „Jsem za náš krásný sourozenecký vztah hrozně vděčná,“ říká nejstarší Janette, „vím, že to není samozřejmostí. Jsme jako trojčátka, i když jsme každý úplně jiný!“ A opravdu, už na první pohled je to taková milá a sympatická rodinka. Ostatně, zhodnoťte to sami, Janette s Jonášem mi totiž velmi ochotně (ač byli bezprostředně po koncertě jistě velmi unavení) odpověděli na několik otázek:

Terka: Jak tě Bůh dovedl ke službě ve chválách?
Janette: Pán Bůh mě vedl ke chválám přirozeně. Když jsem byla malá, s taťkou jsme vždycky brali kytaru a zpívali, a ve sboru jsme pak dělali různé muzikály, například vánoční. Také se hodně blízce znám s Jiřinou Markovovou (Gina, známá křesťanská zpěvačka, pozn. – redakce), to je pro mě taková druhá máma a já jsem za ni moc vděčná. Takže to byl takový základ v mém životě a asi ve čtrnácti jsem začala vést chvály ve sboru. Naše kapela vznikla už před poměrně dlouhou dobou, když mi bylo asi šestnáct. Chválám se věnujeme paralelně s tvorbou kapely.
Terka: Jak v životě rozeznáváš Boží hlas? Dělalo ti to problémy?
Janette: Ano, když jsem byla teenager, měla jsem takové to období, kdy jsem fakt chtěla slyšet Boží hlas a měla jsem pocit, že ho vůbec neslyším, nezažívám, ale pak jsem si uvědomila, že je pro mě hodně důležité Boží Slovo a že když čtu Bibli, tak skrze to ke mně Pán Bůh mluví nejvíc. A pak ke mně hodně mluví takovým tím tichým vnitřním hlasem, třeba když se modlím, po něčem toužím, něco hledám, a nebo ani ne. Prostě ke mně mluví a najednou mám takovou jistotu. Někdy se to třeba stane při tom, když uklízím nebo při čtení Božího Slova a modlitbě, takže různě.
Terka: Měli jste v kapele někdy nějakou krizi, kdy to vypadalo všechno na spadnutí?
Janette: Takovou krizi jsme měli několikrát. Naše kapela prošla velkou změnou co se týče obsazení. Nikdy jsme se ale s nikým neloučili v hořkosti, to bychom ani nechtěli. Postupně se to tedy protříbilo, až jsme zůstali my čtyři – já, bráškové a kamarád ze Švédska, jmenuje se David Axelsson, je to náš další kytarista. Sdílíme si věci například přes Dropbox (Dropbox je aplikace, přes kterou je možno odesílat soubory, pozn. – redakce) a skládáme tak přes internet.
Terka: A co si myslíš o hudbě obecně? Měli bychom si vybírat, co posloucháme?
Janette: Myslím, že hodně. Hudba je silný nástroj. Sama vím, že mě hudba hodně ovlivňuje. Kdysi jsem si s výběrem textů nelámala hlavu a duch, který je za tou hudbou, za tím, který to tvořil, mě ovlivňoval. A ty to nasáváš, vstřebáváš, a ani o tom nemusíš vědět. Takže já hodně dbám na texty. Neposlouchám jenom a pouze křesťanskou hudbu, ale jsem velmi opatrná, co se týče textů a pozadí těch písní.
Terka: Na Royalfestu se vám líbí?
Janette: Moc! My jsme přijeli kolem dvanácté hodiny, já jsem měla horečku, takže to tak plynulo spíš mimo mě, ale ta atmosféra tady je moc příjemná. Hlavně jak lidi chválí Boha, jak jsou naprosto upřímní, z toho jsem nadšená.
Terka: Takže ta horečka už přešla?
Janette: No, ne, ještě nejsem úplně v pohodě, ale je to lepší asi o sedmdesát procent! Já jsem fakt nemohla chodit, bolela mě každá kost v těle, měla jsem migrénu, plakala jsem a ani jsem nemohla mluvit, nebyla jsem schopná napsat esemesku. Bolely mě nohy, měla jsem je studené a omdlévala jsem do sedačky. Pak se za mě tady modlili dva služebníci, pomazali mě olejem a jedna paní mi promasírovala ty nohy a pak taky hlavu a modlila se při tom. Cítila jsem, jak se mi do těla vrací teplo. A po těch modlitbách jsem pak normálně v klidu usnula, předtím jsem nespala několik dní. Usnula jsem pokojným spánkem a vzbudila jsem se tak posílená, po té půlhodině. A teď jsem tady mohla stát a zpívat, myslím, že před tím bych to nezvládla.
Terka: Tak to je úžasné! A hlavně to, že jsi sem vůbec jela, já bych to na tvém místě v takovém stavu úplně vzdala…
Janette: My jsme to nechtěli zrušit, protože to bylo všechno na poslední chvíli a my jsme naučení zatnout zuby a bojovat do posledního dechu. Takže jsem prostě věřila, že to nějak dopadne, že se vyspím v autě, i když to bylo hodně špatné.
Terka: To je asi důležité v jakékoli službě, že když do toho jde člověk s vírou, tak mu Bůh požehná.
Janette: Právě!
Terka: Moc děkuji za skvělý rozhovor, Janette.
Janette: Vůbec není zač! Chceš se ještě na něco zeptat Jonáše?
Terka: Jasně! Slyšela jsem, že se vám s manželkou nedávno narodila holčička. Jak se jmenuje?
Jonáš: Evelyn.
Terka: To je nádherné jméno!
Jonáš: No, to znamená radost.
Terka: A odkud že to jste?
Jonáš: Z Milovic, to je ve středních Čechách.
Terka: Tyjo, tak to byla fakt motivace přijet sem!
Jonáš: My jsme to slíbili už dávno a těšili jsme se.
Terka: A jak ty jsi viděl ty chvály tady?
Jonáš: Skvělý. Mě hrozně zaujalo to prostředí. Je super, když člověk může jít sloužit někam, kde opravdu vidí, že ta srdce jsou otevřená, že se nedívají na nás, ale opravdu vzdávají chválu Bohu a očekávají na něj. V takovém případě my máme volné pole a ta radost z Boha je opravdu cítit. Mně osobně se hrálo hrozně dobře a užíval jsem si to.
Terka: To jsem ráda. Já vůbec obdivuji lidi, kteří slouží při chválách vepředu, protože oni jsou prakticky tou službou zaneprázdnění, a například, když potom dá kazatel nějakou výzvu, tak oni se nemůžou jít modlit, protože slouží. Vy cítíte to požehnání, i když hrajete?
Jonáš: Někdy jo, někdy ne, ale mnohdy ano. Někdy se třeba prostřídáme, že jeden z nás jde dolů na výzvu, ostatní hrajou, a pak se to prohodí. Ale opravdu si to užíváme, jsme s těmi lidmi jaksi propojení. Nemáme rádi to pomyslné pódium. Jsme jen nějaký prostředek pro lidi, jak mohou přijít k Bohu, ale nejsme tady jako Kapela s velkým K.
Terka: Moc vám děkuji za skvělé odpoledne a za ochotu k povídání, přeji požehnanou a bezpečnou cestu zpátky!

My děkujeme!
Rozhovor připravila Terka.