Letošní Procházka růžovým sadem se konala v Orlických horách, konkrétně na skautské základně v Nebeské Rybné. Proč zrovna na tomto místě, nikdo neví, zato se většina účastníků shodla na tom, že už dojet na základnu byla první šifra. Zároveň to však byla poslední šifra, k jejímuž nalezení směla být použitá GPS technika.
V pátek 1. 4. 2016 se na chatě v Nebeské Rybné sešlo 14 týmů ze všech koutů naší vlasti odhodlaných vyrazit ještě téže noci do tmy, zimy a nepohodlí, ovšem s vidinou vítězného klíče, který měl každý tým šanci přinést do cíle do sobotních 18 hodin.
Zhruba v 10 hodin večer proběhlo zahájení Procházky 2016 a všechny týmy dostaly první šifru. Ta sestávala z čar a čárek různých délek v různých úhlech. Organizátoři se tvářili, že to je nejtěžší šifra z celé Procházky, tak jsme ze začátku neměly moc motivaci luštit a jen jsme přeměřovaly čáry. Když jsme ale viděly vyrážet první družstvo, pustily jsme se do toho a za chvíli už jsme také organizátorům šeptaly heslo, které nám vyšlo. Všechen čas, co jsme získaly brzkým vyluštěním první zprávy, jsme vzápětí ztratily, než jsme na sebe navlékly šusťáky, bundy a boty, vytáhly si baterky a vymyslely, kudy půjdeme. Tak jsme hned ze začátku „setřásly“ všechna družstva, která byla před námi, i některá z těch, která vyluštila úvodní šifru až po nás. Tímto způsobem jsme pak zkušeně „setřásaly“ i další družstva, která jsme potkávaly cestou. Stačilo špatně odbočit, přehlédnout vrchol kopce, ztratit značku nebo přejít křižovatku a všichni soupeři byli pryč. Jen tým Nechráněný název jsme potkávaly průběžně po celou cestu a nesetřásly jsme je ani tříhodinovou pauzou na luštění.
Na Procházce se má člověk především projít. Není špatné během procházení i najít a vyluštit pár šifer. Ale v první řadě jde stejně každému především o zážitek, který, jak se říká, nemusí být pozitivní, ale hlavně intenzivní. A intenzivní zážitek vzniká většinou během krizových situací, kdy člověk doslova neví, kudy kam. Nám se letos bloudění dařilo výtečně. Hned první šifru jsme nejdřív přešly, a když jsme se pak vrátily a našly ji, nedokázaly jsme se od ní vrátit zkratkou na cestu vzdálenou asi 100 metrů, ze které jsme vyšly. Následné bloudění po polích neznámými směry samozřejmě přičítáme jen tomu, že byla tma. Po nějaké době jsme se pak rozpomněly na to, co nás učili doma, použily jsme metodu „Jeníček a Mařenka“ a podle světýlka v dálce se nám podařilo správně určit směr na Rokytnici v Orlických horách.
V Rokytnici, kde jsme si u kostela vyzvedly naši druhou šifru, nás překvapil noční život. Na to, že bylo půl druhé v noci, jsme na ulicích potkaly docela dost lidí. My jsme zároveň využily přestávky pod světly lamp k noční svačince. Z Rokytnice se nám podařilo vyjít po zelené, jak jsme si přály, vzápětí jsme však zase značku ztratily. Kvůli špatným zkušenostem z krácení cesty přes pole jsme se tentokrát vrátily a pokračovaly zase po skutečné zelené. Dávaly jsme si dobrý pozor, abychom značku neztratily, a při té příležitosti jsme zjistily, že značky nejsou přizpůsobeny orientaci v noci za svitu baterek. Na každé křižovatce jsme strávily dost času svícením na všechny stromy v okolí a zkoumáním alternativních cest, ale za nic na světě jsme už nechtěly jít dál bez značky. Díky tomu se nám podařilo šťastně dorazit k dalšímu stanovišti, které bylo u bunkru v pohraniční oblasti. Větších i menších bunkrů jsme potkávaly cestou spousty a mnoho jsme jich nejspíš za tmy i minuly, aniž bychom je spatřily. Byl to docela zvláštní pocit, když jsme šly tmou a najednou se vedle nás zničehonic objevila třeba patnáct metrů dlouhá pevnůstka.
K ránu přišla jako obvykle největší krize. Už bylo skoro teplo a světlo, ale ještě byla pořád tma a ta největší zima. Právě uprostřed této krize jsme dorazily na parkoviště u nejznámější z pevnůstek, Haničky, a objevily jsme krytou autobusovou zastávku! Jako stvořenou pro náš tým. Zalezly jsme si dovnitř a na 30 minut jsme si zdřímly (nebo – jak někteří říkají: luštily jsme šifry). Slyšely jsme kolem další týmy, ale naštěstí nikoho nenapadlo otevřít dveře a zalézt si také odpočinout na autobusovou zastávku, takže zastávka zůstala celá jen nám. Již za rozednívání jsme vyrazily pro další šifru k rozhledně na Anenském vrchu. Ačkoliv rozhledna vypadala podle mapy velice blízko, zdálo se nám, že každý půl kilometr, který k ní vedl, byl dlouhý aspoň dva kilometry. Chůzi navíc ztěžoval sníh, ve kterém jsme šlapaly. Na rozhlednu jsme došly asi v 8 hodin ráno. Byl to čas na snídani, rozhled, kochání a taky vybarvování šifry, kterou jsme tam objevily. „Rozhlednová“ šifra s názvem Žlutá byla velmi jednoduchá, takže jsme ji hned s radostí vyluštily. Během všech těch odpočinkových činností, které jsme na rozhledně provozovaly, jsme se postupně setkaly se čtyřmi týmy, které jen přišly, vzaly šifru a hned zase šly.
Za krásného a již i slunečného dopoledne jsme si prošly kus hlavního hřebene Orlických hor až k Pěticestí, odkud jsme po žluté značce došly k horní stanici vleku v Říčkách. Po žluté jsme měly dojít až dolů do vesnice, ale když se před námi objevila krásně upravená sjezdovka (i se spoustou lyžařů), rozhodly jsme se jednohlasně, že si ji sjedeme přímo dolů. Holky vytáhly igelitky, sedly na ně a už jely. Já jsem zjistila, že s sebou žádnou igelitku nemám a na sáčku se jet nedá. Naštěstí mě zachránila izotermická folie, na které to fičelo jedna radost. Nahoře jsem měla jednu folii a dole zhruba 6 kusů. Nicméně za ten zážitek to stálo. Svah byl o hodně prudší, než jsme čekaly a na urolbovaných místech jsme si daly slušnou masáž zadku.
Po jízdě na sjezdovce a kusu cesty podél silnice jsme se rozhodly pro dlouho očekávanou přestávku na luštění šifer. Svítilo sluníčko a pod námi už nebyl sníh, ideální podmínky na sednutí na karimatky, snědení oběda a luštění šifer. Čekala jsem, že brzo usnu, ale holky mě po celou dobu udržovaly v bdělém stavu a skutečně se nám podařilo asi 4 šifry vyluštit.
Asi po třech hodinách, když nám začínala být zima a přestávaly nám přicházet nápady, jsme zase vyrazily na cestu. Už před námi byla v podstatě jen cesta zpět Julinčiným údolím a po silnici do Nebeské Rybné. Poslední šifru jsme si vyzvedly na Novákově kopci, který byl relativně kousek od modré značky v Julinčině údolí, jen bylo potřeba při cestě na vrchol překročit asi 13 vrstevnic. I Novákovu šifru jsme vyluštily, což nás potěšilo.
Cesta zpět byla jako vždycky úmorná a hlavně neplodná na nápady. Když jsme došly k základně, vzaly jsme si povolenou nápovědu na jednu šifru a snažily jsme se ještě něco vyluštit. Niky ještě pro jistotu běžela na jedno místo, kde jsme tipovaly, že by mohl být klíč (ale nebyl). Všechny týmy postupně odevzdávaly vyluštěné a nalezené šifry a někteří ještě rychle dobíhali k základně, aby to stihli v limitu. Jen jeden tým byl už na základně víc než 3 hodiny s klíčem číslo 1. Byl to tým Tři na tripu, který letos Procházku růžovým sadem vyhrál.
To jsme se ale dozvěděli až při večerním vyhlášení výsledků. Náš tým se umístil na čtvrtém místě, což myslím nebylo špatné. Po vyhlášení a vysvětlení šifer šli mnozí spát, ale ti, které Procházka úplně nezmohla, si ještě užili pohodový večer s vyprávěním zážitků z cest. Celá akce končila další den společnou bohoslužbou.
Celkové hodnocení letošní Procházky je 12 bodů z 10. Už se těším na příští ročník!
Lenka Pohanková, tým Jedna, dva, moc, spousta
41. PH Royal Rangers Zábřeh
PS: Výsledky letošního ročníku, stejně jako šifry a jejich řešení najdete tady.
